This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Source text - German Mein großes Buch
vom
Bauernhof
Geschichten vom Heidebauernhof
Erzählt von Maxi, dem Lämmchen
Geschichten vom Waldbauernhof
Erzählt von Mohrle, dem Kaninchen
Geschichten vom bayerischen Bauernhof
Erzählt von Biba, dem Entenküken
Geschichten vom Bergbauernhof
Erzählt von Poppi, dem Welpen
S.3
Geschichten vom Heidebauernhof
Erzählt von Maxi, dem Lämmchen
4.
Hier auf dem Heidebauernhof wohne ich. Meine Mama und mein Papa sind mit den anderen Schafen auf der Wiese. Hinter mir in dem Stall kannst du die Esel stehen sehen.Die Brieftauben wohnen in einem leinen Häuschen mit einem rünen Dach.
S.6
Hier siehst du unsere Kühe auf der Weide. Den ganzen Tag grasen sie dort. Kühe sind die weiblichen Rinder. Die männlichen heißen Stiere und die Kinder nennt man Kälber. Die lernst du auf der nächsten Seite kennen. Alle Rinder, nicht nur die schwarzweißen, wie wir sie haben, sind groß, ziemlich schwer und haben ein breites Maul. Die Nasenlöcher sind immer feucht und alle Rinder haben eine große kräftige Zunge, mit der sie das Gras abreißen können. Die Augen sind groß und samtig und sitzen an der Seite. Die Ohren sind beweglich und sitzen unter den Hörnern. Der lange Schwanz hat am Ende ein Haarbüschel. Damit wedelt die Kuh die Fliegen fort. Kühe beißen nicht, aber sie können stoßen.
Auf dem Heidebauernhof haben wir nur Kühe. Sie fressen jeden Tag bis zu einem Zentner Gras, das sind 50 Kilogramm! Dafür brauchen sie viele Stunden. Aber Kühe fressen das Gras erst einmal, ohne es zu kauen. Wenn sie satt sind, legen sie sich hin. Dann stoßen sie das Gras wieder auf und zerkauen es gründlich. Deshalb nennt man die Kuh auch Wiederkäuer. Zum Verdauen braucht die Kuh vier Mägen.
Jede Kuh wird morgens und abends gemolken. Dann ist ihr Euter mit den vier Zitzen rund und prall gefüllt. Eine Kuh kann an einem Tag bis zu 30 Liter Milch geben.
S.8
Jede Kuh bekommt alle ein bis zwei Jahre ein Kälbchen. Es dauert etwa neun Monate, bis das Kälbchen in der Mutterkuh herangewachsen ist und geboren wird. Die Kälbchen mag ich am liebsten. Wenn sie noch ganz klein sind, stehen sie alle zusammen in einem Stall. Erst wenn sie größer sind, dürfen sie auf die Weide. Die Stierkälbchen werden verkauft. Die Bäuerin füttert die Kälbchen mit einem Eimer, an dem ein Sauger befestigt ist. In den Eimer kommt Milch und ein Extrafutter, damit die Kälber gut wachsen und gesund bleiben.
Ich würde auch gerne einmal die Milch versuchen, aber die Bäuerin lässt mich nicht, und die Kälbchen haben immer so großen Hunger, dass sie mir auch nichts abgeben. Die Bäuerin muss gut aufpassen, dass jedes Kälbchen Milch bekommt, denn manche von ihnen sind so hungrig, dass sie versuchen, nochmals an die Reihe zu kommen, obwohl sie schon getrunken haben.
Kälbchen kommen während des ganzen Jahres auf die Welt. In unserem Kuhstall gibt es jeden Monat eines. Wenn die Kälbchen auf die Welt kommen, können sie sehen und auch laufen, aber sie sind noch sehr wackelig auf den Beinen. Sie werden mit Stroh trockengerieben und kommen gleich in eine warme Box, damit sie nicht frieren.
S.10
Das Treibhaus ist ein kleines Haus aus Glas, in dem es warm ist. Dort werden jetzt auch die Samen für das Gemüse und den Salat in die Erde gesetzt. Da gibt es Tomaten und Kopfsalat, Zucchini und Kürbisse, Bohnen und Rettiche, Mohrrüben und Lauch.
In jeden kleinen Topf kommt ein wenig Blumenerde und ein Samenkorn. Wenn die Erde jetzt feucht gehalten wird, beginnt der Samen bald zu sprießen.
Bald ist der Topf zu klein geworden und die Pflanze muss in einen größeren Topf umgetopft werden. Später im Frühsommer wird sie dann nach draußen in das Gemüsebeet gepflanzt. Beim Umtopfen helfen Bettina und ihre Freundin Floriane kräftig mit. Die beiden wollen später einmal Gärtnerinnen werden.
S.12
Im Frühling gibt es auf dem Feddersen-Hof viel zu tun. Wir züchten nämlich auch Blumen. Tulpen und Narzissen haben wir schon im Herbst als Zwiebeln in den Boden gesetzt. Sie beginnen jetzt zu wachsen und überall sind schon die grünen Spitzen zu sehen. Bald blühen auch die Schneeglöckchen und die Krokusse, der Ginster und das Vergissmeinnicht.
Andere Blumen werden jetzt im Treibhaus vorgezogen und später, wenn es richtig warm geworden ist, ins Freie verpflanzt. Dazu gehören zum Beispiel Margeriten und Löwenmäulchen. Auch die roten Geranien für die Balkonkästen haben im Treibhaus überwintert.
S.13
So sieht es auf dem Heidebauernhof im Sommer aus. Gerade wird die Milch abgeholt.
S.14
Jetzt wird es aber Zeit, dass ich dir einmal meine Familie vorstelle. Wir sind Heidschnucken, also ganz besondere Schafe. Wir sind ein bisschen kleiner als andere Schafe. Am liebsten fressen wir Gras, Kräuter, Blumen und besonders gerne auch kleine Baumpflänzchen, die die anderen Schafe nicht mögen.
Alle Schafe sind Wiederkäuer wie Kühe. Wir leben in einer Herde zusammen, weil wir uns da sicherer fühlen. Am liebsten fressen wir zusammen, schlafen gemeinsam und die älteren Lämmer, so heißen die Kinder der Schafe, spielen zusammen. Dabei machen sie lustige Sprünge. Das männliche Schaf wird Schafbock genannt.
Im Winter können wir Schafe nicht draußen bleiben, da stehen wir alle gemeinsam im Stall und wärmen uns gegenseitig. Erst im Frühling gehen wir ins Freie. Das ist auch die Zeit, in der die Lämmer geboren werden. Etwa fünf Monate wächst ein kleines Lamm in seiner Mutter heran, bevor es im Frühling geboren wird. Danach kann es gleich stehen, aber es braucht die Mutter noch, weil sie es beschützt und auch ernährt.
Schwarze Schafe gibt es fast in jeder Schafherde. Eigentlich sind sie nicht wirklich schwarz, sondern braun. Es sind ganz normale Schafe, sie sehen nur etwas anders aus als die anderen.
Wir Schafe liefern Schafwolle, aber auch Fleisch und Milch für Käse.
S.16
Im Frühsommer, wenn es gerade warm geworden ist, werden die Schafe geschoren. Das macht der Bauer aber nicht selbst. Dazu kommt ein Mann, der das besonders gut kann, der Schafscherer.
Schafe bekommen jedes Jahr ein ganz dichtes, dickes Fell, das immer wieder nachwächst.
Ich habe noch kein dickes Fell, aber wenn ich einmal groß bin, dann bekomme ich es auch, hat meine Mama gesagt. Also im Sommer, wenn es schon warm ist, wird das Fell sehr kurz geschoren. Der Schafscherer macht das mit einem Gerät, das so ähnlich arbeitet wie ein Rasierapparat. Das tut nicht weh, aber die Schafe sind in den ersten Tagen nach der Schur sehr empfindlich gegen Kälte. Aber das wollige Fell wächst ja bald wieder nach.
Aus den abgeschnittenen Haaren wird Wolle gemacht. Der Bauer verkauft die Schafwolle auf dem Markt. Die Wolle kann dann gefärbt und gesponnen werden und schließlich kann jemand daraus einen warmen Pullover stricken, der dich auch im Winter schön warm hält. Bis dahin ist auch bei den Schafen die Wolle wieder nachgewachsen, so dass sie auch im Winter nicht frieren müssen. Das finde ich schön. Aber ich werde wohl bis nächstes Jahr warten müssen, bis meine Haare lang genug zum Schneiden sind. Hier kannst du sehen, wie die Schafe geschoren werden und wie viel Wolle das ergibt. Hast du auch Kleidungsstücke aus Wolle? Ein Paar Socken oder einen Pullover?
S.18
Neben dem Haus gibt es einen umzäunten Platz, dort sind die Beete für den Gemüsegarten. Jetzt im Frühsommer werden die Beete hergerichtet. Die Erde wird umgegraben, von Unkraut befreit und dann gedüngt. Das ist wichtig, damit die kleinen Pflanzen auch gut wachsen können und genügend Nahrung aus der Erde ziehen können.
S.19
Die Bäuerin pflanzt Salat, Mohrrüben, Kohlrabi, Porree, Erbsen, Bohnen und Kohl an.
Für jede Gemüseart wird ein Beet vorbereitet. Die kleinen Pflanzen aus dem Treibhaus wachsen in ein paar Wochen zu stattlichen Pflanzen heran. Am Rande des Gemüsegartens werden kleine Tomatenpflanzen gesetzt. Dort bekommen sie am meisten Sonne, das mögen die Tomaten. Die Bohnen wachsen übrigens an Stangen nach oben. Deshalb heißen sie Stangenbohnen.
Das ist der Gemüsegarten mit den vielen Beeten. Den ganzen Sommer über müssen das Unkraut gezupft und die Schnecken entfernt werden. Das Gemüse ist für die Familie Feddersen bestimmt. Auf dem Hof leben nicht nur Herr und Frau Feddersen, sondern auch Bettina, Franz und Matthias, die Kinder der Familie Feddersen, und die Oma und der Opa. Im Sommer brauchen die Feddersens kein Gemüse zu kaufen, es kommt alles aus dem Garten.
S.20
Für den Winter, wenn draußen kein Gras wächst, wird jetzt schon vorgesorgt. Auf den Wiesen, auf denen gerade keine Kühe oder Schafe weiden, wird das Gras mit dem Mähwerk gemäht.
Hier siehst du, wie Herr Feddersen mit dem Traktor auf die Wiese fährt. Das Kreiselmähwerk mäht das Gras ganz kurz und lässt es auf dem Boden liegen. Bettina fährt gerne auf dem Traktor mit, aber sie muss sich mit den anderen Kindern abwechseln.
Wenn das Gras gemäht ist, wird es mit dem Heuwender in lange Reihen gebracht. Die vielen kreisförmig angebrachten Rechen machen das ganz automatisch. Das Gras bleibt zum Trocknen ein bis zwei Tage auf der Wiese liegen. In dieser Zeit darf es nicht regnen, damit das Gras nicht verdirbt.
S.21
Früher haben die Bauern alles mit großen Rechen von Hand gerecht. Dann wurden die trockenen Grashaufen mit der Heugabel auf einen Wagen gehoben.
Heute macht das der Ladewagen. Er sammelt das Heu auf und wirft es auf den Anhänger. Manche Heuwagen pressen das Heu erst zu Ballen zusammen und schleudern es dann auf den Anhänger. Dann muss aber ein Helfer oben auf dem Wagen stehen und die Ballen in ordentliche Reihen legen, damit genug Heu auf den Wagen passt.
Das Gras wird dann in ein Silo gebracht. Es gibt Hochsilos und Fahrsilos. Ein Hochsilo ist ein großer Turm in den von oben das Gras eingefüllt wird. Im Fahrsilo wird das Gras aufeinandergeschichtet und mit einer großen Plane zugedeckt. Im Silo bleibt das Gras haltbar und kann im Winter verfüttert werden.
S.22
So sieht der Heidebauernhof im Herbst aus.Zum letzen Mal wird das Gras gemäht. Es gibt nur noch wenige Blumen. Das Gemüsebeet ist leer.
S.24
Die letzten frischen Mohrrüben hat auch schon jemand gefressen. Wer das wohl war? Natürlich Moritz und Elsa, die Esel vom Heidebauernhof.
Esel sind übrigens nicht mit Pferden verwandt, auch wenn sie so ähnlich aussehen. Sie sind viel, viel kleiner, sogar kleiner als Ponys, und haben ein graues oder graubraunes Fell. Man kann auf ihnen reiten. Bettina und Floriane versuchen es ab und zu. Aber Moritz und Elsa mögen das nicht so gerne. Wenn sie spazieren gehen und ein paar saftige Kräuter finden, bleiben sie einfach stehen. Sie sind auch schon einmal umgekehrt und wieder zurück zum Hof gelaufen, weil ihnen das Reiten nicht gefallen hat. Weil Esel so etwas oft machen, sagt man, dass sie störrisch sind.
Bei uns werden die Esel nur gehalten, weil sie so nett aussehen. In anderen Ländern müssen sie schwere Lasten tragen, denn das können sie besonders gut. Esel sind geduldige, ruhige Tiere, sie sind sehr freundlich. Sie haben lange bewegliche Ohren, daran sind sie gut zu erkennen. Esel fressen Gras wie Pferde, aber auch Heu, Gerste, Mais, Äpfel und am allerliebsten natürlich Mohrrüben. Deshalb werden im Gemüsegarten besonders viele Mohrrüben angebaut, damit die Esel auch im Winter nicht auf ihre Lieblingsspeise verzichten müssen. Die Möhren werden in einem dunklen Keller gelagert.
S.27
Das ist der Heidebauernhof im Winter. Die Kühe und die Esel sind im Stall. Auch wir Schafe haben es jetzt drinnen mollig warm. Nur die Kinder sind draußen und vergnügen sich im Schnee.
S.28
Im Winter gibt es auf dem Heidebauernhof nicht mehr so viel zu tun. Alle Tiere müssen natürlich jeden Tag gefüttert werden. Auch brauchen sie jeden Tag frisches.Stroh, damit sie weich und sauber liegen. Aber die Felder sind abgeerntet, Blumen- und Gemüsegarten ruhen jetzt bis zum Frühling.
Im Winter haben die Feddersens Zeit, um Maschinen und Traktoren zu reparieren. Manchmal müssen auch ein paar Dachziegel auf dem Stall oder der Scheune erneuert werden.
Der Winter ist auf dem Heidebauernhof auch die Jahreszeit, in der viele Freunde eingeladen werden. Bei uns gibt es nur wenige Hügel, auf denen man Schlitten fahren kann. Deshalb machen Bettina und Matthias, Franz und Floriane eine Schneeballschlacht. Dazu haben sie eine Festung aus Schneeblöcken gebaut. Sogar eine kleine Fahne weht auf dem Türmchen.
S.29
Sabine und Jan, die Freunde aus dem Dorf, sind noch zu klein für die Schneeballschlacht. Sie bauen einen Schneemann. Dafür haben sie von Frau Feddersen eine Mohrrübe für die Nase und zwei Kohlen für die Augen bekommen. Zum Schluss bekommt der Schneemann noch den Schal von Sabine und die Mütze von Jan. Sieht er jetzt nicht wunderschön aus?
Wenn ganz viel Schnee gefallen ist, holt Herr Feddersen manchmal das Pferd aus dem Stall und den großen Schlitten. Dann fahren Bettina, Matthias und Franz mit ihren Eltern durch die verschneite Winterlandschaft. Wenn es jetzt noch bis Weihnachten schneit, dann ist es ein wunderschönes Jahr gewesen.
S.30
Hier in der Scheune lebt unsere Schleiereule. Die Mäuse sind gerne hier, weil es immer warm ist. Sie können auch immer wieder einmal ein Körnchen finden. Die Kinder spielen hier gerne Verstecken, aber das ist gefährlich, weil auch alte Maschinen und Geräte hier stehen. Wen kannst du noch in der Scheune entdecken?
S.31
Geschichten vom Waldbauernhof
Erzählt von Mohrle, dem Kaninchen
S.32
Im Frühling gibt es auf dem Waldbauernhof viele Tierkinder. Hier siehst du den Schweinestall und den Stall für die Arbeitspferde. Auf dem Acker werden die Kartoffeln und die Kohlköpfe gepflanzt.
S.34
Unser Hof gehört der Familie Hölzl. Hier im Schweinestall siehst du Franz und Theresa, die Kinder von Bauer Hölzl. Sie helfen schon tüchtig mit.Die große Muttersau hat gerade Ferkel bekommen. Theresa hat eines auf dem Arm und streichelt es.
Etwa zweimal im Jahr kann eine Sau zehn bis zwölf Ferkel bekommen. Sie können gleich laufen. Die kleinen Schweine sehen drollig aus. Sie haben eine rosige Haut und einen großen Kopf mit kleinen Augen und einem kleinen, runden Rüssel. Mit dem können sie gut riechen. Der kurze dünne Schwanz kann sich mit der Zeit ringeln. Schweine sind sehr klug und sehr gefräßig. Sie fressen gerne Kartoffeln oder auch Speisereste und trinken sehr viel Wasser. Schweine sind saubere Tiere. Wenn sie sich im Schlamm suhlen, tun sie das, um ihre Haut von Ungeziefer zu säubern. Ansonsten liegen sie gerne auf trockenem Stroh. Die kleinen Ferkel brauchen viel Wärme, deshalb hat Bauer Hölzl eine Wärmelampe aufgehängt. Wenn die Kleinen nicht gerade von der Mutter gesäugt werden, liegen sie unter der Lampe und schlafen. Sie müssen schließlich noch wachsen. Ein ausgewachsenes Schwein wiegt etwa hundertmal mehr als ein neugeborenes Ferkel.
„Hallo, kleines Ferkel, wollen wir spielen?"
„Ich mag mich lieber ein bisschen ausruhen. Vielleicht morgen?"
S.36
Als Nächstes zeige ich dir den Stall mit den Arbeitspferden. Früher hatten die Pferde auf den Bauernhöfen viel zu tun. Sie zogen den Pflug und die Egge und wurden vor den Erntewagen gespannt. Heute benutzt Bauer Hölzl dazu den Traktor. Im Wald stehen die Bäume aber oft so eng, dass Bauer Hölzl mit dem Traktor nicht hineinfahren kann. Dann nimmt er die Arbeitspferde zu Hilfe. Sie sind sehr stark und haben ein ruhiges Wesen. Mit großer Ausdauer ziehen sie schwere Baumstämme aus dem Wald. Besonders schön sind die Haflinger. Das sind die Pferde mit der hellen Mähne und dem hellen Schweif.
Für die Waldarbeit bekommen die Pferde nicht nur ein Halfter, sondern auch ein Kummet angelegt. Das ist ein gepolsterter Bügel, der dem Pferd um den Hals gelegt wird. An den Haken des Kummets werden dann die Seile oder Ketten befestigt, mit denen das Pferd die Holzstämme zieht. Der Bügel drückt nicht auf den Hals, sondern auf die Schultern des Pferdes, wenn es nach vorne geht. Es muss das Gewicht also nicht tragen, sondern sich dagegen stemmen.
Wenn die Pferde gerade nicht arbeiten müssen, können Franz und Theresa und ihre Freunde mit ihnen ausreiten. Haflinger gelten als sehr trittsichere und ruhige Pferde. Man sollte aber schon gut reiten können, denn sie sind groß.
S.38
Jetzt geht es hinaus auf den Acker, denn dort werden die Kartoffeln gepflanzt.
Von der letzten Kartoffelernte hält der Bauer einige Kartoffeln zurück. Sie werden gelagert und keimen im Frühjahr. Dann kommen die Saatkartoffeln oder Pflanzknollen in die Kartoffel-Legemaschine. Diese Maschine wird hinten an den Traktor angehängt. Natürlich muss der Kartoffelacker vorbereitet sein. Bauer Hölzl hat im letzten Herbst die Erde umgepflügt und sie im Frühjahr mit der Egge bearbeitet.
Jetzt fährt der Traktor los. Die Kartoffeln fallen einzeln aus der Maschine auf den Acker. Jeweils zwei Metallscheiben häufen etwas Erde auf die Knollen, damit sie gut festwachsen können. Später wächst aus der Knolle die Kartoffelpflanze, die wiederum etwa acht bis zwölf neue Kartoffelknollen bildet. Diese werden dann geerntet.
S.39
Das ist mein Lieblingsacker. Hier wird gerade Kohl gepflanzt. Der schmeckt mir besonders gut. Dafür hat Bauer Hölzl drei Helfer angestellt. Sie fahren auf der Pflanzmaschine hinter dem Traktor mit. Vor sich haben sie die Kästen mit den kleinen Kohlpflanzen. Mit der Hand werden die Setzlinge in die Erde gepflanzt. Später werden die Pflänzchen noch gewässert. Dann wird das ganze lange Beet mit einer Folie überzogen. Die Kohlköpfe bleiben so lange Zeit vor Kälte und zu viel Feuchtigkeit geschützt. Auch Schädlinge können den kleinen Pflänzchen nichts anhaben. Erst wenn die Pflanzen schon groß und stark geworden sind, wird die Folie entfernt. Wenn im Spätsommer und Herbst der Kohl reif geworden ist, wird er geerntet.
S.41
Im Sommer geht Bauer Hölzl oft mit dem Förster in den Wald. Sie beobachten die Wildschweine, die Rehe und Hirsche und pflegen die kleinen Bäume. Ein Wald braucht viel Pflege. Alte, abgestorbene Bäume müssen aus dem Wald gebracht werden. Dafür werden neue Bäume gepflanzt. Hier markieren sie einen kranken Baum, der gefällt werden muss.
S.42
Das Wildschwein sieht so ähnlich aus wie ein Hausschwein. Es hat einen gedrungenen, dicken Körper, einen großen Kopf mit kleinen Augen, einen kurzen Rüssel und einen kleinen Schwanz. Aber es hat keine rosafarbene Haut, sondern ein dichtes grauschwarzes Fell mit vielen Borsten, die die Haut vor Verletzungen durch Aste und Dornen schützen.
Das männliche Wildschwein heißt Keiler. Bei ihm wachsen zwei Untereckzähne zu großen gebogenen Hauern heran. Mit ihnen kann der Keiler graben, aber auch ganz schön zustoßen und gefährlich werden. Die Hauer können bis zu 30 Zentimeter lang werden.
Das weibliche Wildschwein heißt Bache und kann ein bis zweimal im Jahr junge bekommen. Die Kinder der Wildschweine heißen Frischlinge. Ihr Fell ist heller und hat an den Seiten gelbliche Längsstreifen.
Wildschweine fressen am liebsten Wurzeln, Früchte, Pilze, Würmer, Insekten, Schnecken und Aas. Gerne suhlen sie sich in großen Pfützen und im Morast der Wälder. Deshalb kommen sie in trockenen Wäldern eigentlich nicht vor. Am sichersten lassen sich Wildschweine von einem Hochstand aus beobachten. So machen es jedenfalls Bauer Hölzl und der Förster.
S.44
Die Rehe und Hirsche im Wald sind nicht ganz so scheu wie die Wildschweine. Sie kommen manchmal aus dem Wald heraus und äsen das Gras auf den nahe gelegenen Wiesen.
Im Sommer ist das Fell oben rötlichbraun und an der Unterseite weiß. Im Winter wird das Fell bis auf den weißen Fleck, den Spiegel, graubraun. Rehe sind Wiederkäuer wie Kühe und fressen Gras und Kräuter, aber auch Zweige und Triebe von jungen Bäumen und Büschen und Rinde. Deshalb können sie dem Wald auch schaden. Die jungen Baumpflanzen können nicht mehr richtig wachsen, wenn die Rehe die Triebe abfressen. Sicher hast du im Wald schon einmal ein eingezäuntes Gebiet gesehen, in dem kleine Bäume wachsen. So ein Gebiet nennt man Schonung.
Das männliche Reh, der Rehbock, wird ungefähr 80 Zentimeter hoch und wiegt etwa 35 Kilogramm. Er trägt ein Geweih. Das Geweih besteht übrigens aus Knochen. Wenn es fertig ausgebildet ist, kann der Bock es abwerfen. Es wächst jedes Jahr wieder nach.
Das weibliche Reh bringt im Mai meist zwei Junge auf die Welt, die Rehkitze. Sie haben auf beiden Seiten viele kleine weiße Flecken im Fell. Die Kitze werden von ihren Müttern lange im Dickicht versteckt gehalten. Erst wenn sie schnell laufen können, unternehmen die Rehfamilien Ausflüge außerhalb des Waldes.
S.46
Der Fischweiher ist im Sommer die Heimat von Karpfen und anderen kleineren Fischen.
Im Frühjahr kauft Bauer Hölzl junge Karpfen und setzt sie im Weiher aus. Weil der Teich nicht sehr tief ist, kann das Wasser sehr warm werden. Das mögen die Karpfen. Wenn sie groß und schwer geworden sind, werden sie gefangen und verkauft.
Oft kommen aber die Fischreiher zu Besuch. Diese großen Vögel fangen die Fische im Weiher und fressen sie. Deshalb mag Bauer Hölzl sie gar nicht. Im dichten Schilf am Weiherrand leben noch viele andere Wassertiere.
S.47
Besonders die Frösche haben sich hier angesiedelt. Den ganzen Sommer kann man sie quaken hören. Aber auch Libellen, Wasserläufer und Käfer sieht man auf dem Wasser.
Am liebsten würden die Kinder im Sommer in den Weiher springen, um sich abzukühlen, aber das würde die Fische stören. Theresa, die es einmal versucht hat, ist kreischend aus dem Teich gehüpft. „Da knabbert ein Fisch an meinem Zeh! ", hat sie gerufen.
Im Winter, wenn der Weiher zugefroren ist, dient er den Kindern als Eisfläche. Die Kinder können dann mit ihren Freunden aus der Nachbarschaft darauf Schlittschuh laufen oder Eishockey spielen.
S.48
Neben dem Fischweiher liegt die große Streuobstwiese. Hier gibt es Kirschbäume, Apfel- und Pflaumenbäume. Im Frühsommer werden die Kirschen reif. Es gibt Süßkirschen und Sauerkirschen. Die Bäuerin steigt auf die Leiter, pflückt die Kirschen und legt sie in kleine Steigen. So nennt man die Obstkistchen, in denen die Früchte auf dem Markt verkauft werden. Theresa und Franz helfen mit, aber sie naschen auch gerne die Kirschen. Süßkirschen kann man gleich essen, aber auch Marmelade, Saft oder Kompott davon kochen. Sauerkirschen werden zu Kompott oder Saft gekocht und für den Herbst und den Winter aufbewahrt.
Einige Zeit später, etwa im September, werden die blauen Pflaumen reif. Sie werden gepflückt und bald auf dem Markt verkauft. Ein paar behält die Bäuerin natürlich und macht daraus einen guten Pflaumenkuchen.
S.49
Von den Apfelbäumen fallen viele Apfel herunter. Das ist das so genannte Fallobst. Man kann es einsammeln und zu einer Kelterei bringen. Dort werden die Äpfel zu Saft oder Most verarbeitet. Bauer Hölzl bekommt für die abgelieferten Apfel entweder Geld oder frisch gekelterten Apfelsaft. Der schmeckt allen und ist sehr erfrischend und gesund.
Die anderen Äpfel werden nach Sorten geordnet in Steigen gelegt und verkauft. Da gibt es grüne und gelbe, manche sind klein und säuerlich, andere groß und süß. Einige Äpfel werden eingelagert, andere können gleich gegessen werden. Oma Hölzl backt einen Apfelkuchen für den Sonntag. Auch Apfelkompott und Apfelmus werden eingekocht.
S.50
Im Herbst werden auf den Äckern Kohl und Kartoffeln geerntet. Dabei gucke ich besonders gerne zu, denn es fällt immer etwas Kohl für mich ab. Auf der nächsten Seite erkläre ich dir, wie es bei der Kartoffelernte zugeht.
S.52
Zur Kartoffelernte fährt ein Traktor mit Anhänger und ein zweiter Traktor mit dem großen Kartoffelsammelroder auf den Acker. Der Pflug gräbt die ganze Kartoffelpflanze mit allen Knollen aus der Erde und hebt sie auf das Krautband. Dort werden die Blätter und Stängel der Krautpflanze von den Knollen getrennt. Auch die Erde wird hier abgeschüttelt.
Auf dem Ringelevator fahren die Knollen nun nach oben. Das Kartoffelkraut wird hinten ausgeworfen. Oben auf der Maschine stehen zwei Helfer. Sie lesen die schlechten Kartoffeln aus. Die übrigen Kartoffeln fallen auf ein Uberladeband. Das transportiert sie bis zum Anhänger. Damit die Kartoffeln nicht daneben fallen, müssen die Traktoren immer ganz nahe beieinander bleiben. Das ist eine schwierige Arbeit.
S.53
Bei manchen Sammelrodern werden die Kartoffeln auch noch automatisch nach Größen sortiert und gleich in Kästen gelegt. Die Kartoffeln werden von Bauer Hölzl verkauft. Nur ein paar behält er zurück, um im nächsten Jahr wieder neue Kartoffeln pflanzen zu können. Die Kartoffeln kannst du dann im Laden kaufen.
Oft bleiben auf dem Acker Kartoffeln zurück, die die Maschine nicht aufgesammelt hat. Deshalb gehen die Kinder und Bäuerin Hölzl mit Säcken hinter der Maschine her und sammeln die übrigen Kartoffeln ein.
Am Abend wird auf dem Kartoffelacker ein kleines Fest gefeiert. Dazu zündet die Familie Hölzl ein Lagerfeuer an. Dann werden die frischen Kartoffeln an dünnen Stecken über dem Feuer geröstet. Hast du schon einmal geröstete Kartoffeln gegessen?
S.54
Ich stelle dir jetzt einmal meine Familie vor. Wir Kaninchen sind, wie du sicher weißt, kleiner als Hasen und haben kürzere Ohren. Am liebsten fressen wir Gras, Löwenzahnblätter, Kohlblätter und Mohrrüben.
Manchmal kommt Theresa und bringt uns Salatblätter. Die schmecken natürlich besonders gut. Wir haben einen Käfig, der mit Stroh ausgelegt ist. Darin können wir schlafen und uns ausruhen. Sonst hoppeln wir auf der Wiese herum und suchen uns unser Futter.
Kaninchenmütter können bis zu dreimal im Jahr Junge bekommen. Oft kommen zehn kleine Kaninchen gleichzeitig auf die Welt. Am Anfang sind sie noch ganz nackt und hilflos. Aber schon nach drei bis sechs Wochen können sie umherhüpfen und haben ein richtiges Fell. Wenn Kaninchen an Menschen gewöhnt sind, lassen sie sich gerne streicheln. Wie bei fast allen Nagetieren wachsen die Zähne nach, wenn sie einmal abbrechen sollten.
Einmal habe ich bei uns auf der Wiese einen Igel gesehen. Ich bin ganz neugierig hingehoppelt und wollte an ihm schnuppern. Da hat er sich ganz schnell zu einer Kugel zusammengerollt. Puh, bin ich erschrocken, als seine Stacheln in meine Nase gepiekst haben! Dabei wollte ich doch nur mit ihm spielen. Wenn es Abend wird, gehen wir zurück in unseren Stall. Da sind wir vor den Füchsen sicher. Die Füchse leben im Wald, aber sie kommen auch in die Nähe von Höfen und uns Kaninchen können sie gefährlich werden.
S.57
Im Winter hat es auf dem Waldbauernhof viel geschneit. Die Kinder vergnügen sich auf dem zugefrorenen Weiher und rodeln die Hänge hinunter. Bauer Hölzl fährt gerade mit seinen Pferden und dem Schlitten in den Wald, um einen Tannenbaum zu holen.
S.58
I m Winter gibt es im Wald viel zu tun. Alte Bäume, die im Herbst durch die Stürme umgeknickt sind, liegen auf dem Boden. Sie werden zum Sägewerk gebracht. Dort sägt man aus dem Holzstamm lange Holzbretter. Doch zuvor müssen die Äste des Baumes entfernt werden. Sonst können die Pferde die Stämme nicht aus dem Wald schleppen. Die Waldarbeiter sind zusammen mit Bauer Hölzl dabei, die Baumstämme zu bearbeiten. Kleinere Stämme, aus denen keine Bretter mehr gemacht werden können, werden kleingeschnitten. Sie dienen als Brennholz für den Kamin.
Kurz vor Weihnachten fährt Bauer Hölzl mit dem Schlitten in den Wald. Er möchte einen Tannenbaum holen. Ob er einen schönen gefunden hat? Tannenbäume für Weihnachten werden auf besonderen Plätzen angepflanzt. Nur diese dürfen auch geschnitten werden.
S.59
Theresa und Franz begleiten ihren Vater gern in den Wald. Dort gibt es viele Tierfährten zu entdecken. Heute bringen sie den Rehen und den Hasen Futter, damit sie im Winter nicht verhungern müssen. Dazu haben sie eine Futterkrippe gebaut. Sie hat sogar ein Dach, damit das Futter im Winter nicht nass wird und der Schnee es nicht zudecken kann.
Kannst du ein paar Tiere im Wald entdecken, die sich schon auf das Futter freuen?
Auch die Obstbäume werden jetzt im Winter, am besten im Februar, geschnitten. In dieser Zeit steigt noch kein Wasser von den Wurzeln bis in die Baumkrone. Deshalb können die Äste gekürzt werden, ohne dass der Baum darunter leidet. Im Sommer oder Herbst trägt der Baum dann mehr Früchte.
S.60
Im Wald leben natürlich auch Eichhörnchen, Mäuse, Uhus und viele andere Tiere. Oft kommen sie zum Waldbauernhof zu Besuch. Wie viele verschiedene Tiere kannst du hier zählen?
Translation - Czech Příběhy z dánského statku
Vypráví beránek Maxi
Příběhy ze statku u lesa
Vypráví králíček Kubíček
Příběhy z bavorského statku
Vypráví káčenka Biba
Příběhy ze statku v Alpách
Vypráví štěňátko Poppi
Moje velká kniha
příběhů
Na statku
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 1
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 2
Příběhy z dánského statku
Vypráví
beránek Maxi
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 3
Bydlím tady na statku v Dánsku. Leží
uprostřed vřesoviště. Moje maminka
a můj tatínek jsou na louce s ostatními
ovečkami. Ve stáji za mnou vidíš stát oslíky.
Poštovní holubi bydlí v malém holubníku
se zelenou stříškou.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 4
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 5
Na téhle louce vidíš naše kravičky. Pasou se tam celý
den. Kravičky jsou maminky telátek, tatínkům zase
říkáme býci. A všem dohromady říká hospodář hovězí
dobytek nebo skot. S telátky tě seznámím na další straně.
Stejně jako tyhle naše černobílé kravičky mají také všechny
ostatní kravičky a všichni býci mohutnou postavu. Jsou
mnohem větší a těžší než ovečky. Mají širokou tlamu
a velké nozdry, které jsou stále vlhké. Pomocí velkého a
silného jazyka trhají trávu. Velké, sametově hnědé oči jim
sedí po stranách hlavy a za rohy mají posazené pohyblivé
uši. Dlouhý ocas je zakončený chomáčem chlupů. Ocáskem
se kravičky a býci pořád ohání sem a tam, aby odehnali
dotěrné mouchy. Kravičky nekoušou, ale umí trkat!
Na našem statku býky nemáme, žijí tu jenom kravičky.
Každá z nich sežere denně až půl metráku trávy, což je
50 kilogramů! To jim zabere spoustu hodin. Kravičky
sní trávu nejprve tak, že ji ani nerozžvýkají. Když se
nasytí, jdou si lehnout a odpočívají. Přitom trávu vrátí ze
žaludku zpátky do tlamy a pořádně ji rozžvýkávají. Proto
kravičkám říkáme také přežvýkavci. Vypadá to, jako by
žvýkaly žvýkačku. Na trávení potravy
má kravička čtyři žaludky.
Každá kravička se musí ráno a večer
podojit. Vemeno se čtyřmi struky je
před dojením plné mléka. Jedna kravička
dodá denně až 30 litrů mléka.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 6
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 7
Každé kravičce se jednou za rok nebo za dva narodí
telátko. Než telátko v maminčině břiše vyroste
a přijde na svět, uběhne asi devět měsíců. Telátka mám
nejraději. Když jsou ještě docela maličká, stáváme všichni
ve společné stáji. Teprve když trochu vyrostou, můžou
na pastvu. Malí býčci se prodají. Hospodářka krmí telátka
z kbelíku, na kterém je připevněna sací láhev. Do kbelíku
dává mlíčko a speciální krmení, aby telátka hezky
vyrůstala a byla zdravá.
Také bych rád zkusil kravské mlíčko, ale hospodářka
mi ho nechce dát. A telátka mají stále tak veliký hlad, že
mi také nenechají ani trošku. Hospodářka pozorně dbá
na to, aby se mléka dostalo každému telátku. Často totiž
mezi nimi bývají jedlíci, kteří se prodírají k lahvi znovu,
i když už pila.
Telátka se rodí v průběhu celého roku. Do našeho
chléva přibude každý měsíc jedno nové. Právě narozená
telátka už vidí, a můžou dokonce i běhat, ale ještě mají
příliš vratké nožičky. Hned po narození je slámou
vydrhnou do sucha a jdou rovnou do vyhřátého boxu,
aby se nenachladila.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 8
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 9
Na jaře je na Karlsenově statku hodně práce. Pěstujeme
totiž také kytky. Cibulky tulipánů a narcisů
jsme zasadili do země už na podzim. Nyní začínají
vyrůstat a všude jsou vidět jejich zelené špičky. Brzy
pokvetou také sněženky a krokusy, kručinky i pomněnky.
Celá zahrada bude zářit barvami a svěží zelení.
Ostatní květiny zatím dávají přednost vyhřátému
skleníku a ven je přesadíme později, až bude opravdu
teplo. Jsou to například kopretiny a hledíky. I červené
muškáty, které přijdou v létě do truhlíků na balkonech,
přezimovaly ve skleníku.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 10
Skleník je domeček ze skla, ve kterém je stále teplo.
Ve skleníku se zrovna sázejí do zeminy semínka zeleniny
a také salát. Pěstujeme tady rajčata a hlávkový salát,
cukety a okurky, fazole a ředkvičky, mrkev a pórek.
Do každého květináče se nasype trocha zeminy a vloží
malé semínko. Když se teď bude hlína pravidelně zalévat,
semínka brzy vyklíčí.
Zakrátko je květináč pro rostoucí sazeničky příliš
malý. Musí se proto přesadit do větší nádoby. Později,
na začátku léta, se zasadí do záhonků venku. Lotte a její
kamarádka Lisa si při přesazování pilně pomáhají. Obě
by se totiž chtěly jednou stát zahradnicemi.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 11
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 12
Takhle to vypadá na našem statku v létě.
Právě přijelo auto s velkou cisternou,
aby odvezlo mléko do mlékárny.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 13
Teď je ale čas, abych ti konečně představil svou rodinu.
Jsme velice zvláštní ovečky. Patříme k venkovskému
plemenu, které je dnes poměrně vzácné. Nejraději jíme
trávu, bylinky a květiny. Zvlášť si však pochutnáváme na
malých stromečcích, které jiné ovečky nerady.
Všechny ovce jsou přežvýkavci stejně jako hovězí
dobytek. Žijeme společně ve stádu, protože se tak cítíme
bezpečněji. Nejraději společně jíme, společně spíme
a starší jehňátka, jak se říká ovčím dětem, si spolu hrají.
Při hře vesele poskakují. Mému ovčímu tatínkovi se říká
beran, mamince ovce.
V zimě nemůžeme my ovečky zůstávat venku, a tak
trávíme čas spolu ve chlévě a navzájem se zahříváme.
Teprve na jaře jdeme zase ven. To je také doba, kdy
přicházejí na svět jehňátka. Než se na jaře malinké
jehňátko narodí, vyrůstá asi pět měsíců v maminčině
břiše. Když přijde na svět, umí se hned postavit. Ale
stejně u sebe neustále potřebuje mít maminku, která
je chrání a krmí.
Černé ovce najdeš skoro v každém ovčím stádu.
Černé ovečky vlastně nejsou doopravdy černé, ale spíš
hnědé. Jsou to docela obyčejné ovečky, jen vypadají
trochu jinak než ostatní.
My ovečky poskytujeme lidem nejen
ovčí vlnu, ale i maso a mléko. Z mléka se
vyrábí vynikající bílý sýr.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 14
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 15
Když přijde léto a venku začne být hezky teplo, chodí
ovečky na stříhání. Nestříhá je ale sám hospodář
Karlsen. Pozve si na to člověka, který to umí velice dobře.
Říká se mu střihač ovcí.
Ovečkám každý rok naroste velmi tlustý a hustý
kožíšek, který dorůstá stále znovu a znovu.
Já ještě takový huňatý kožíšek nemám, ale moje
maminka mi říkala, že až jednou budu velký, taky
takový budu mít. Takže v létě, když je opravdu teploučko,
jsou ovečky ostříhané úplně nakrátko. Střihač ovcí na to
má přístroj, který funguje podobně jako holicí strojek.
Stříhání ani trochu nebolí, ale ovečky jsou po něm
několik dní velice citlivé na chlad. Jejich vlnitá srst jim
však opravdu brzy zase doroste.
Z ostříhané ovčí srsti se vyrábí vlna. Hospodář pak
vlnu prodává na trhu. Vlna se potom obarví a spřádá
a nakonec se z ní uplete teplý svetr, který tě i v zimě bude
hezky zahřívat. Ale ovečky kvůli tomu mrznout nebudou.
Než přijde zima, vlna jim znovu doroste. Moc se mi líbí,
jak je to zařízené! No já budu muset počkat do příštího
roku. To už moje srst bude dost dlouhá a hustá a já půjdu
poprvé na stříhání.
Tady vidíš, jak se ovečky stříhají a kolik
z toho vznikne vlny. Máš také doma nějaké
vlněné oblečení? Třeba pár ponožek, šálu
anebo svetr?
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 16
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 17
Vedle domu je oplocené místo se záhonky. Vznikne tu
zahrádka, na které se bude pěstovat zelenina. Teď na
začátku léta se záhonky teprve připravují. Kypří se na
nich půda a pak se hnojí. Nejprve se však musí vyplít
plevel. To je důležité proto, aby i malé rostlinky hezky
porostly a získávaly z půdy dostatek živin. Plevel si klidně
může růst za plotem nebo někde na louce.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 18
Hospodářka, paní Karlsenová, sází salát, mrkev, kedlubny,
pórek, hrách, fazoli a zelí.
Každý druh zeleniny dává do jiného záhonku. Z malých
sazeniček, které paní Karlsenová přinesla ze skleníku, za
několik týdnů vyrostou statné rostliny.
Na kraji zeleninové zahrádky vysadí malé keříky rajčat.
Je tam dostatek slunečního světla, které rajčátka k růstu
bezpodmínečně potřebují. A když rostou fazole, opírají
se na své cestě vzhůru o tyčky. Popínají se kolem tyček
u plotu. Proto jim říkáme
také fazol pnoucí anebo
tyčkový.
Zeleninová zahrádka
Karlsenových má spoustu
záhonků. Po celé léto se
z nich musí vytrhávat
plevel a odstraňovat hlemýždi.
Zeleninu si pěstují
Karlsenovi pro sebe. Na
dvoře nežije jen hospodář
a hospodářka, ale i jejich
děti Lotte, Klaus, Morten
a babička s dědečkem.
V létě nemusí nakupovat
zeleninu v obchodě,
všechnu si totiž vypěstují
na své zahrádce.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 19
Když venku přestane růst travička, začne se všechno
připravovat na zimu. Kravičky ani ovečky už se na
louce nepasou. Teď po louce jezdí traktor s žací lištou
a seká trávu. Vidíš hospodáře Karlsena, jak jezdí s traktorem
po louce? Žací lišta seká trávu až těsně u země a
nechává ji za sebou ležet na louce. Lotte na traktoru jezdí
moc ráda, ale musí pouštět i ostatní sourozence, aby se
mohli povozit všichni.
Když je tráva posekaná, nastoupí obraceč sena. Ten trávu
shrabuje a zarovnává do dlouhých řádků. Obraceče mají
namontované paprskové kotouče, které to zvládnou úplně
samy. Tráva potom jeden až dva dny leží na louce a schne.
Ale v té době nesmí zapršet, jinak by se tráva zkazila.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 20
V dřívějších dobách shrabovali sedláci trávu ručně
velikými hráběmi. Uschlé kupky sena pak vidlemi
nakládali na vůz.
Dneska na to máme speciální sběrací vůz na seno.
Ten seno sbírá a vyhazuje na přívěs. Mnohé sběrací
vozy umí seno nejprve stlačit do balíků a teprve potom
si je uloží na přívěs. Na přívěsu stojí pomocník, který
balíky sena seřadí do pravidelných řad, aby se jich tam
vešlo co nejvíc.
Tráva se pak odváží do seníků. Některým seníkům
se říká senážní věže. Do nich se seno plní odshora. Do
seníků seno přivážejí senážní vozy.
Seno se může navrstvit také do
senážní jámy a pak se přikryje
velikou plachtou. Tráva v seníku
vydrží čerstvá a v zimě se jí krmí
nejrůznější hospodářská zvířata.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 21
Takhle to u nás
na statku vypadá
na podzim. Tráva
už je posekaná.
Venku roste jen
málo kytiček
a záhonky
se zeleninou jsou
prázdné.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 22
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 23
Někdo spapal i poslední čerstvé mrkvičky. Kdopak
to jen byl? No samozřejmě, Maurits a Elsa, oslíci
z našeho statku.
Jen tak mimochodem, oslík a kůň nejsou přímí příbuzní,
třebaže jsou si tolik podobní. Oslíci jsou daleko menší, a
jsou dokonce ještě drobnější než poníci a mají šedou nebo
šedohnědou srst. Dá se na nich jezdit. Lotte a Lisa to občas
zkoušejí. Oslíkům Mauritsovi a Else se to ale už tolik nelíbí.
Když jdou všichni společně na procházku a oslíci najdou
několik šťavnatých bylinek, jednoduše se zastaví a nejde
s nimi pohnout. Jednou se dokonce stalo, že se během
výletu obrátili a běželi zpátky na dvůr, protože se jim
ježdění zprotivilo. Oslíci tohle dělají často, a tak o nich
říkáme, že jsou tvrdohlaví.
U nás si osly držíme jenom kvůli tomu, že vypadají
tak roztomile. V jiných zemích to ale mají oslíci těžší.
Protože jsou vynikající nosiči, musí tam tvrdě pracovat
a tahají těžká břemena. Oslíci jsou trpělivá a klidná zvířátka
a jsou velice přátelští.
Mají dlouhé pohyblivé uši. Podle toho je snadno rozeznáte.
Oslíci jedí trávu jako koně a také seno, ječmen,
kukuřici, jablíčka a ze všeho nejraději mají samozřejmě
mrvičku. Proto se v zahradě pěstuje
tolik mrkve, aby se oslíci ani v zimě
nemuseli zříkat své zamilované
pochoutky. Mrkev se skladuje
v tmavém sklepě.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 24
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 25
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 26
A takhle vypadá náš statek
v zimě! Kravičky a oslíci
jsou ve stáji. I my ovečky
máme uvnitř útulně a
teplíčko. Jenom děti jsou
venku a dovádějí na sněhu.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 27
Vzimě už toho na našem statku na práci moc není.
Všechna zvířátka samozřejmě každý den dostávají
krmení. A také sláma se jim musí neustále měnit, aby
byla pořád hezky měkká a čistá. Ale pole jsou sklizená
a květinová i zeleninová zahrádka odpočívají až do jara.
V zimě mají Karlsenovi čas opravovat stroje a traktory.
Občas musí vyměnit i několik střešních tašek na chlévě
nebo na stodole.
Zima je na dánském statku i dobou, kdy se zvou
přátelé a příbuzenstvo na návštěvu.
U nás je jen málo kopců, na kterých by se dalo dobře
sáňkovat. Proto Lotte, Matthias, Klaus a Lisa pořádají
sněhové bitvy. K tomu si vždycky postaví pevnost
z velkých bloků sněhu. A na věži jim dokonce vlaje malý
praporek.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 28
Kirsten a Lars, kamarádi z vesnice, jsou ještě na
sněhové bitvy moc malí. Staví si raději sněhuláka. Paní
Karlsenová jim dala mrkev, kterou sněhulák dostane
místo nosu, a dva uhlíky jako oči. A nakonec dá Kirsten
sněhulákovi šálu kolem krku a čepici od Larse. No
nesluší mu to teďka?
Když napadne opravdu hodně sněhu, vytáhne pan
Karlsen ze stáje koně a veliké sáně. Lotte, Matthias
a Klaus do nich nasednou a projíždějí se se svými rodiči
pohádkově zasněženou zimní krajinou. Jestli teď sníh
vydrží až do Vánoc, byl ten letošní rok opravdu moc
a moc vydařený!
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 29
Ve stodole žije naše sova. Je to sova pálená. Myškám
se tady taky dobře žije, je tu totiž stále teploučko.
A vždycky zde vyčenichají nějaké to zrníčko k snědku.
Děti si tu rády hrávají na schovávanou. To ale může být
trošku nebezpečné, protože tu stojí staré stroje a nářadí.
Ve stodole je dost místa pro všechny. Skrývá se ve
stodole ještě někdo kromě sovy a myší? Zkus ho odhalit!
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 30
Příběhy ze statku u lesa
Vypráví
králíček Kubíček
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 31
Na jaře se na statku u lesa narodí hodně
mláďátek. Tady vidíš vepřín s výběhem
a stáj pro tažné koně.
Na poli se sázejí brambory
a hlávkové zelí.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 32
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 33
Náš statek patří rodině
Hanzlíkově. Zde ve vepříně
vidíš Frantíka a Terezku, děti
Hanzlíkovy.
Veliké prasnici se přednedávnem
narodila selátka. Terezka
má právě jedno v náručí a mazlí
se s ním.
Asi dvakrát do roka se prasečí mamince narodí naráz
deset až dvanáct selátek. Malá selátka umí hned běhat.
Vypadají legračně. Mají růžovou pokožku a velikou hlavu
s malinkými očky a malým okrouhlým rypáčkem. S ním se
jim dobře čenichá. Krátký hubený ocásek se časem zakroutí.
Prasátka jsou velmi chytrá a neustále mají hlad. Jedí ráda
brambory a také zbytky z kuchyně a vypijí spoustu vody.
Jsou to čistotná zvířátka. V bahně se válejí proto, aby se
zbavila hmyzu, který se jim usadil na kůži. Obyčejně si ale
ráda poleží na suché slámě. Malá selátka potřebují hodně
tepla, proto jim hospodář Hanzlík do vepřína pověsil ohřívací
lampu. Když selátka zrovna nesají mlíčko od maminky,
leží pod lampou a spí. Vždyť ještě musí růst. Dospělý čuník
váží skoro stokrát víc než malé selátko.
„Ahoj, malé selátko, nechceš si hrát?“
„Nejraději bych si teď trošku odpočalo. A co třeba zítra?“
„Dobře, tak se u tebe stavím zítra.“
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 34
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 35
Nyní ti ukážu stáj s tažnými koňmi. V dřívějších
dobách měli koně na statcích spoustu práce. Tahali
pluh a brány a sedláci je zapřahali k žebřiňákům. Na tohle
má dneska hospodář Hanzlík traktor. V lese ale stromy
stojí někdy tak blízko u sebe, že se mezi ně hospodář
Hanzlík s traktorem nevejde. Tu si bere na pomoc tažné
koně. Ti jsou velice silní a mají mírnou povahu. S obrovskou
výdrží tahají z lesa těžké kmeny stromů. Obzvlášť
krásní jsou ryzáci s dlouhou světlou hřívou a huňatým
světlým ocasem.
Pro práci v lese dostanou koníci nejenom ohlávku, ale
připevní se jim také chomout. Je to držák ve tvaru
oblouku, který koník nosí kolem krku. Je vystlaný polštářky,
aby koníka netlačil. Chomout se koňům nasazuje
přes hlavu. K němu se zahákne provaz nebo řetěz, na
kterém kůň potáhne těžké kmeny stromů. Když kráčí
dopředu, netlačí mu držák na krk, ale na záda. Tíhu tedy
koník nenese, ale vzepře se proti ní a náklad tahá za sebou.
Když koníci nemusí pracovat,
Frantík a Terezka se
svými kamarády na nich
jezdí. Jsou to velice klidní
koně s jistým krokem.
Protože jsou poměrně vysocí,
můžou na nich jezdit jen
opravdu dobří jezdci.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 36
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 37
Teď vyrážíme na pole. Tam se totiž sázejí brambory.
Hospodář si od poslední sklizně ponechal několik
brambor, uskladnil je a ony na jaře vyklíčily. Potom se
sazenice brambor dají do sázeče. Tento stroj se připojí
k traktoru zezadu. Samozřejmě musí být připravené
i bramborové pole. Loni na podzim hospodář Hanzlík
půdu přeoral a obdělal ji bránami.
Traktor právě vystartoval. Brambory padají jedna po
druhé ze stroje na pole pěkně v řadách. Dva kovové
kotouče sázeče na ně vždycky navrší vrstvu hlíny, aby se
brambory v zemině mohly pevně usadit a dobře rostly.
Z vysazených hlíz později vyraší zelené rostliny. Pod zemí
se na kořenech rostliny vytvoří osm až dvanáct nových
hlíz. Ty pak na podzim hospodář sklidí.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 38
Tohle je moje nejoblíbenější pole. Zrovna se na něm
sází zelí. To mám ze všeho nejraději. Hospodář Hanzlík
si na sázení najal tři pomocníky. Ti s ním jezdí na vlečce
za traktorem. Před sebou mají bedýnky a v nich malé
sazeničky zelí. Tyto sazenice se sázejí do země ručně.
Později se ještě mladé rostlinky zalévají a potom se celý
záhon přikryje fólií. Hlávky zelí bude fólie chránit, aby
k nim nepronikl chlad anebo se k nim nedostala příliš
velká vlhkost. A ani žádní škůdci nebudou moci malým
rostlinkám uškodit. Teprve až rostliny vyrostou a budou
dost silné, fólie se stáhne. Zelí se sklízí na konci léta a na
podzim, když jsou hlávky pěkně dozrálé.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 39
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 40
Hospodář Hanzlík společně s lesníkem
v létě často chodí do lesa.
Pozorují tam divoká prasata, srnky
a jeleny a pečují o malé stromečky.
Les potřebuje hodně péče. Staré
odumřelé stromy se musí z lesa
odvézt. Na místo nich se pak zasadí
nové stromky. Hospodář s lesníkem
právě označují nemocný strom,
který budou muset pokácet.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 41
Divoké prase vypadá
podobně jako domácí
vepř. Na jeho zavalitém
a silném těle sedí velká hlava
s malými očky a dlouhým
černým rypákem. Divočák
ale nemá růžovou pokožku
jako domácí čuník. Jeho srst je tlustá, šedočerná a s četnými
štětinami, které chrání kůži, aby ji neporanily větve a trny.
Krátký ocásek má na konci štětičku delších chlupů.
Tatínkovi divočáka říkáme kanec. Ze dvou spodních
špičáků mu vyrůstají velké zahnuté kly. S nimi kanec
hrabe, ale může s nimi i pěkně zaútočit. Proto také bývá
nebezpečný. Kly můžou být dlouhé až 30 centimetrů.
Mamince divočáka říkáme bachyně. Jednou až dvakrát
do roka mívá mladé. Děťátka divokého prasete se nazývají
selátka. Jejich srst je světlá a po stranách mívá nažloutlé
podlouhlé pruhy.
Divočáci nejraději žerou kořeny, nejrůznější lesní plody,
houby, červy, hmyz, hlemýždě a také zdechliny. Rádi se
máchají v kalužích a bahně lesních tůní.V suchých lesích
se proto vůbec nevyskytují. Nejbezpečnější místo pro
pozorování divočáků je posed, který stojí na vysokých
dřevěných podpěrách někde na kraji mýtiny. Tak to
v každém případě dělají hospodář Hanzlík a lesník, který
je také myslivcem.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 42
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 43
Vnašem lese žijí také srnky. Nejsou tak plaché jako
divočáci. Občas z lesa vycházejí ven a spásají trávu
na loukách ležících poblíž.
V létě je jejich srst na hřbetě rezavě hnědá a vespod
bílá. V zimě se zbarví do šedohněda, s výjimkou bílých
skvrn, kterým říkáme zrcátka. Srnčí zvěř náleží
k přežvýkavcům stejně jako kravičky. Živí se trávou
a bylinkami, ale také větvičkami a výhonky mladých
stromků a keřů a pochutná si i na jejich kůře. Proto lesům
také škodí. Když srnky okoušou výhonky mladých sazenic
stromků, ty už pak nevyrostou. Určitě už jste někdy v lese
viděli oplocené místo, na kterém rostou malé stromečky.
Tímto způsobem se sazenice chrání před okusem zvěří.
Tatínek malých srnčátek se jmenuje srnec. Je vysoký
asi 80 centimetrů a váží přibližně 35 kilogramů. Nosí
paroží, které je utvořeno z kostí. Když paroží doroste,
srnec je shodí. Každý rok mu dorůstá nové.
Maminka srnka přivede na svět nanejvýš dvě mláďátka,
kterým říkáme koloušci. Ti
mají po obou stranách spoustu
malých bílých fleků. Malí
koloušci zůstávají po narození
dlouho ukryti se svojí maminkou
v houštinách. Teprve když
se naučí rychle běhat, podniká
srnčí rodinka výlety ven z lesa.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 44
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 45
Rybník je v létě domovem kaprů a různých jiných ryb.
Na jaře kupuje hospodář Hanzlík mladé kapry a
v rybníce je vysazuje. Protože rybník není příliš hluboký,
může se voda v něm hodně prohřát. To mají kapříci rádi.
Až vyrostou a zesílí, vyloví se a prodávají se na trhu.
Hlavně před Vánocemi je velký zájem o kapry.
Čas od času sem však zavítají volavky. Tito velcí ptáci
loví ryby z rybníka a požírají je. Proto je hospodář Hanzlík
vůbec nemá rád. V hustém rákosí na břehu rybníka žije
ještě mnoho dalších zvířátek.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 46
Svůj domov tady našly hlavně žáby. Po celé léto
nasloucháme jejich kvákání. Po hladině běhají vodoběžky,
nad vodou lítají vážky a v rákosí se ukrývají
nejrůznější brouci.
Když přijde léto, děti by nejraději do rybníka naskákaly,
aby se ochladily. To by však ryby rušilo. Terezka
to jednou zkusila a s hlasitým křikem z rybníka zase
vyskočila na břeh. „Ryba mě kousla do palce!“ volala
zděšeně.
V zimě, když rybník zamrzne, slouží dětem jako
kluziště. Děti na něm se svými kamarády ze sousedství
bruslí anebo hrají hokej.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 47
Vedle rybníka leží veliká louka s ovocnými stromy.
Rostou tady třešně, višně, jabloně a švestkové
stromy. Počátkem léta dozrávají třešně a višně. Třešně
jsou sladké, višně naopak kyselé. Hospodářka vystupuje
po žebříku, očesává třešně a dává je do malých přepravek.
Tak říkáme bedýnkám na ovoce, ve kterých se ovoce
prodává na trhu. Terezka a Frantík jí ochotně pomáhají,
rádi si ale při sbírání taky sem tam nějakou tu třešničku
spapají. Třešně se můžou jíst rovnou ze stromu, ale dělá
se z nich také marmeláda, šťáva nebo kompot. Z višní se
připravuje kompot anebo se z nich dělá šťáva a schová se
na podzim a zimu.
O něco později, zhruba v září, dozrávají modré
švestky. Očesávají se a brzy zavezou na trh, kde se
prodávají. Několik si jich ale hospodářka samozřejmě
nechá a dělá z nich lahodné švestkové koláče a povidla.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:34 Uhr Seite 48
Z jabloní padá na zem spousta jablíček. Těmto
spadaným plodům říkáme občas „padavky“. Ty můžeme
sesbírat a zanést do lisovny. Tam se z jablíček dělá šťáva
a mošt. Hospodář Hanzlík za jablíčka dostává buď peníze,
nebo čerstvě lisovanou jablečnou šťávu. Ta všem chutná
a je velice osvěžující a zdravá.
Ostatní jablíčka, která zůstanou na stromech, natrháme
a roztřídíme podle odrůd. Pak je dáme do přepravek,
zavezeme na tržnici a prodáme. Máme jablíčka zelená,
žlutá a červená, mnohá z nich jsou malá a kyselá, jiná zase
veliká a sladká. Některá jablíčka se skladují, jiná se můžou
jíst hned. Babička Hanzlíková v neděli peče jablečný koláč.
Z jablek se také zavařuje jablečný kompot a můžou se
usušit na křížaly.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 49
Na podzim se na polích sklízejí brambory a zelí. Velice
rád přihlížím, vždycky mi totiž spadne nějaké to zelíčko
a já ho hned sním. Na další stránce ti vysvětlím,
jak se sklízejí brambory.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 50
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 51
Dříve se brambory vykopávaly motykou a sklízely se
ručně. Dnes při sklizni brambor jezdí po poli jeden
traktor s přívěsem a druhý traktor s velikým vyorávačem.
Pluh ze země vyhrabává celé bramborové rostliny i s listy,
kořeny a všemi hlízami a vyzvedá je na prosévací pás
s lapačem listů. Tam se z brambor odstraňují listy a
stonky a hlízy se očistí od hlíny.
Očištěné brambory pak putují po pásovém přepravníku
nahoru. Oddělené nati a kořeny se vyhazují pryč.
Na stroji stojí dva pomocníci a přebírají brambory.
Špatné brambory se vyhodí a ty dobré padají na pásový
překladač. Ten je dopraví až do přívěsu. Aby brambory
nepadaly všude okolo, musí jet oba traktory zcela blízko
u sebe. To je velice obtížné.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 52
Některé zásobníkové sklízeče dokonce brambory i roztřídí
automaticky podle velikosti a rovnou je ukládají do
beden. Brambory hospodář Hanzlík prodává. Pro sebe si
nechává vždycky jen tolik, kolik potřebuje na výsadbu
v příštím roce. A samozřejmě pro vlastní spotřebu.
Brambory si potom můžeš koupit v obchodě.
Často na poli zůstanou brambory, které stroj neposbíral.
Za strojem proto chodívají děti s paní Hanzlíkovou, mají
v rukou pytle a zbylé brambory do nich posbírají.
A večer se na brambořišti koná malá oslava. Hanzlíkovi
si rozdělají táborák a čerstvé brambory si opékají na
tenkých prutech. Už jsi taky někdy zkusil pečené brambory?
Brambory se můžou také dát upéct do žhavého popela.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 53
Ateď ti ještě představím svou rodinu. Jak už určitě víš,
my králíčci jsme menší než zajíci a máme kratší uši.
Naší nevětší pochoutkou je tráva, lístky pampelišek, zelné
listy a mrkvičky.
Občas přijde Terezka a přinese nám zelený salát. Ten je
vynikající. Bydlíme v králíkárně s kotci vystlanými slámou.
V nich spíme a odpočíváme. Jindy zase hopkáme po louce
sem a tam a hledáme si něco na zub.
Králičí maminka mívá mláďátka i třikrát do roka.
Často přijde na svět až deset králičích miminek najednou.
Zezačátku jsou úplně nahá a bezmocná. Ale po třech až šesti
týdnech si už vesele poskakují a naroste jim opravdická srst.
Když si králíčci zvyknou na člověka, velice rádi se nechají
pochovat. A když jim vypadnou zoubky, zase jim rychle
dorostou. Tak je to ostatně skoro u všech hlodavců.
Jednou jsem u nás na louce uviděl ježka. Byl jsem hrozně
zvědavý a přihopkal jsem k němu, abych o očmuchal. Ježek
se však zničehonic bleskurychle stočil do klubíčka. Jéje, jak
jsem se vyděsil, když se mi proti čumáčku naježily ježkovy
bodlinky. A já jsem si s ním přitom chtěl jenom hrát!
Když nastane večer, vracíme se do
svého domečku. Jsme tu chráněni před
liškami. Lišky žijí v lese, ale přicházejí
i do blízkosti statku a pro nás králíčky
můžou být velice nebezpečné.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 54
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 55
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 56
V zimě na našem statku napadne hodně sněhu.
Děti pak dovádějí na zamrzlém rybníku a sáňkují
na kopečku. Hospodář Hanzlík zapřáhl koníky
k velkým saním a vyjel do lesa pro jedličku.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 57
Během zimy je v lese spousta práce. Staré stromy, které
na podzim skácela vichřice, leží na zemi. Ty se odvezou
na pilu, kde se z jejich kmenů řežou dlouhá prkna. Ale ještě
předtím se ze stromů odstraní větve. Jinak by se koním
nepodařilo kmeny z lesa vyvléct.
Lesní dělníci spolu s hospodářem Hanzlíkem zpracovávají
kmeny. Malé kmeny, ze kterých by už nešla nařezat
prkna, se nařežou na malé kousky. Použijí se jako otop do
kamen.
Krátce před Vánocemi jede hospodář Hanzlík do lesa
se sáněmi. Chce přivézt vánoční stromeček. Jestlipak
tam najde nějaký opravdu krásný? Vánoční stromečky
rostou na k tomu určených místech. Jen ty se potom
můžou pokácet.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 58
Terezka a Frantík rádi tatínka doprovázejí do lesa. Pak
v sněhu hledají nejrůznější zvířecí stopy.
Děti dneska přinesly srnkám a zajícům krmení, aby
během zimy nehladověli. Postavili si k tomu krmelec. Má
dokonce i stříšku, aby krmení v zimě nenavlhlo anebo je
nezasypal sníh.
Objevíš v lese několik zvířátek, které se už těší, až si
pochutnají na dobrůtkách od dětí?
Teď v zimě, nejlépe v únoru, se také prořezávají ovocné
stromy. V tomto období nestoupá voda od kořenů až do
koruny stromů. Proto se můžou zkracovat větve, aniž by
tím strom trpěl. V létě a na podzim pak ořezaný ovocný
strom nese víc plodů.
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 59
Vlese žije celá řada lesních zvířat. V korunách stromů
bydlí hbité veverky. V dutinách ve větvích hnízdí
také brhlící a sovy. Mezi kořeny stromů mají svou noru
malé myšky. Lesní zvířátka často přicházejí na návštěvu
na náš statek. Kolik nejrůznějších zvířátek napočítáš na
tomto obrázku?
001-060_Bauernhof_CZ:001-060_Bauernhof_CZ 26.05.2008 17:35 Uhr Seite 60
English to Czech: H. Johnson, J. Robinson: The World Atlas of Wine
Source text - English Anjou
The ideal and goal of Anjou has traditionally been sweet white wine, the product of autumn sunshine and noble rot In the past, years without their benison produced little of value. But the last decade has seen a far more ambitious approach to dry white wine here too, amounting almost to a revolution. Seriously fine dry (Sec) white is now produced every year, thanks to picking by hand rather than the ubiquitous machine harvester, the strictest selection at harvest, and the sensitive use of oak.
The grape mat gives us all this is the Chenin Blanc, called locally Pineau de la Loire. It can reach thrilling ripeness, sweetness with near perfect acid balance, in the southeast of the area mapped here, in the Coteaux du Layon. Here the Parisian Basin bumps up against the Massif Amoricain, creating buttes fully exposed south-southwest to the sun and to drying
winds straight off the Atlantic, which help to concentrate the grape sugars. The particularly well-protected Quarts de Chaume with only 120 acres (under 50ha) and Bonnezeaux (about double that) are outstanding enough to have appellations of their own, like Grands Cms in Burgundy.
The elusive River Aubance, parallel with the Layon to the south, also sees great sweet white wines, when Nature co-operates. Coteaux de I'Aubance has been invaded by what can seem like an army of talented wine producers.
Savennieres lies north of the Loire, on one of its rare steep south-facing banks. Again it is Chenin Blanc, but here the wine is dry, as dense and rich in substance as it is rigid in structure. This combination of concentration and acidity deservesyears in bottle. Within Savennieres two Grands Crus have their own sub-appellation: La Roche aux Moines with less than 70 acres (just under 30ha) and La Coulee de Serram with a mere 12 fiercely biodynamic acres (5ha).
These are historically the most distinguished wines of Anjou, but the region's basic Anjou appellation has also been in a state of benevolent transformation. Anjou Blanc can nowadays be firm and characterful. Even the sickly Rosé d'Anjou is being overtaken by the delicately scented, off-dry rosé Cabernet d'Anjou.
Although soils here seem generally better suited to whites, Cabernet Franc has its place here too. Anjou's growers are mastering their vines and new oak barrels to become accomplished producers of aromatic reds. The best of these, occasionally stiffened by Cabernet Sauvignon, earn the appellation Anjou-VHIages In the best vintages they can provide the subtle thrill of a great Touraine red at half the price.
Saumur
Carbon dioxide has long been vital to the wine economics of the Saumur region. As in Champagne it makes a virtue of acidity. Sparkling Saumur (appellation Mousseux) mops up the Chenin Blanc (and up to 10% Chardonnay) grown all over Saumur, and even parts of Anjou's Coteaux du Layon and Coteaux de I'Aubance, too tart to enjoy as a still wine.
The town of Saumur, lying'30 miles (48km) upstream of Angers, is the Loire's Reims and Epemay rolled into one, with kilometres of cellars carved in the soft local tuffeau. It is in the nature of Chenin Blanc to make more flirtatious fizz than the grapes used for champagne, but the best sparkling Saumurs - Brut and made by the traditional method - are not without ambition. They may have a component that was fermented in oak and another that has benefited from considerable age. In contrast, Cremant de Loire may contain grapes grown virtually anywhere in this long eastward stretch of the Loire but rules governing its production are stricter and the wines, generally, finer than Saumur Mousseux.
Still Saumur, without bubbles, comes in all three hues. It is much riper overall than it was a decade or two ago, but today much the most important wine made in the greater Saumur region is the fashionable red Saumur-Champigny from a small enclave of vineyards on the left bank of the River Loire. Vines are densely planted along the white cliffs by the river while inland, around the important wine centre of St-Cyr-en-Bourg with its reliable co-op, the local tuffeau becomes yellower and sandier and tends to produce slightly lighter wines.
This is one of Cabernet Franc's most refreshing expressions, from tuffeau-dominated land that is effectively an extension of the best red wine country of Touraine just over the departement boundary. As elsewhere in the Loire, reds are deeper and stronger thanks to the much-improved vine-growing, and climate change.
Chinon and Bourgueil
St-Nicolas-de-Bourgueil, Bourgueil, and Chinon make Touraine's and the Loire's best red wines. Saumur-Champigny (see previous page) is the only one that comes close. At this Atlantic-influenced western end of the Touraine, Cabernet Franc - known here as Breton -makes vigorous wine with raspberry fruitiness and the rasping savour of a freshly sharpened pencil. In an average year the purple new wine is excellent, drunk cool, within a few months of the vintage. In outstandingly ripe years such as 1997, 2003, and 2005, the wine has the substance and structure, like a good red bordeaux, to mature for a decade. For its quality it is absurdly undervalued.
Chinon makes the silkiest, most tender wine of the district from a patchwork of varied soils -whose produce is increasingly vinified separately. Vineyards on riverside sand and gravel make lighter, earlier-drinking styles of Chinon. Tuffeau, particularly the south-facing slopes of Cravant-les-Coteaux east of Chinon and the plateau above Beaumont to the west, tends to produce wines with the structure of a good Bourgueil, where steeper slopes and more limestone in the soil make wine which can improve for up to 10 years in bottle. St-Nicolas-de-Bourgueil has very similar soils to Bourgeuil.
A hundred years ago Chinon's wine was rated the equal of Margaux. In charm, if not in force or structure, it can come surprisingly close today and production is expanding accordingly. Very little white wine is made in Chinon.
The greater Touraine region produces a host of other, usually less serious, reds, roses, and whites, all called Touraine but sometimes with the geographical suffixes Amboise, Azay-te-Rideau, or Mesland. Touraine Noble Joué is an unusually dry, characterful rosé, or vm gris, made on the southern outskirts of Tours between Esvres and Joué-Iès-Tours from Pinots Meunier, Noir, and Gris. A dizzying range of grapes is allowed but light Gamay is characteristic for reds, and Sauvignon, sometimes extremely good value, for zesty whites.
Vouvray and Montlouis-sur-Loire
Everything royal and romantic about France is summed up in this land of renaissance chateaux, ancient towns, and beguiling white wines that lies along a short stretch of the immense but gentle Loire.
Low hills of soft tuffeau flank the river along the reach from Noizay to Rochecorbon. For centuries they have provided both cellars and cave-dwellings to the wine-growers of the district The Chenin Blanc here, although often tarter than in Anjou, at its best is sweet with the distinct taste of honey. What distinguishes it more than anything, however, is its long life. For a comparatively light wine its longevity is astonishing. You may expect port to live for half a century, but in a pale, firm, rather delicate wine the ability to improve and go on improving for so long in bottle is matched only occasionally m Germany. Acidity is the key.
The first distinction in Vouvray is whether any given bottle is dry (sec), off-dry (sec-tendre, an unofficial but increasingly popular style), medium dry (demised), sweet (moeUeux), or for that matter sparkling. The influence of the Atlantic meets that of the continent here; the weather varies enormously from year to year, as does the ripeness and health of the grapes. Vouvray therefore alters character radically from vintage to vintage: some years dry and austere, requiring many years' softening in the bottle (although less now that sulphur is added more sparingly); every now and then a gloriously rich expression of noble rot, requiring several different harvests through each vineyard. Less successful vintages may be converted into very good sparkling wines, which have a honeyed character and an ageing potential that sets them apart from sparkling Saumur.
Normally only the richer vintages cany the name of one of the handful of famous vineyards on the best slopes, where clay and gravel overlie the riverside tuffeau. The best-known producer, Huet (since 2005 co-owned with an estate in Tokaj; a sign of the times?), owns three: Le Haut Lieu above the cellars, Le Mont, whose wines are the most concentrated, and the Clos du Bourg, favourite of winemaker Noel Pinguet and the first of his conversions to biodynamic viticulture in the late 1980s.
Montlouis-sur-Loire has very similar conditions to Vouvray (even locals can find the wines difficult to differentiate), without the perfect sheltered, south-facing situation of the first rank of Vouvray's vineyards along the Loire. Soils tend to be slightly sandier and so Montlouis is stereotypically a little lighter and less intense, and more Montlouis is destined to be made sparkling.
Pouilly and Sancerre
The crisp white wines of Pouilly and Sancerre are perhaps the easiest to recognize in France. On these limestone and clay hills bisected by the upper reaches of the River Loire, in a near-continental climate, Sauvignon Blanc can make better, certainly finer and more complex, wine than anywhere else in the world. But it does so all too rarely. The popularity of Sancerre, and Pbuilly-Fume' made across the river, has allowed some less-than-thrilling examples on to our shelves and wine lists.
Pouilly-sur-Loire is the town; its wine is only called Pouilly-Fume* when it is made from the Sauvignon Blanc grape, often known here as Blanc Fumé. Its other grape, Chasselas, makes wine so mild that its survival here is a mystery. (Neither has anything to do with Pouilly-Fuissé, the white wine of MScon described on p.71.)
It would be a brave taster who maintained he or she could always tell a Pouilly-Fumé from a Sancerre. The best of each are on the same level; the Sancerre perhaps slightly fuller and more obvious, the Pouilly-Fumé more perfumed. Many Pouilly vineyards are lower than those of Sancerre, which lie at altitudes of 650-1,150ft (200-350m) flanking the hilltop town, but most of the best are to the north of Pouilly itself. The soils here have a high proportion of clay-flint (silex) which confers the potential for ageworthy, almost acrid wines described as having a gunfiint (piene à fusil) character. Silex is also common in the Sancerre vineyards on the slopes across the river from Pouilly and east of the town, while those in the west of the Sancerre appellation tend to be tents blanches, white limestone soils with a high proportion of clay resulting in rather sturdier wines. In between these two zones, the limestone is often mixed with pebbles and the wines more linear and refined.
A total of 14 villages, and three hamlets, have the right to produce Sancerre. The two best Sancerre vineyards are generally acknowledged to be the pebbly, calcareous Chène Marchand in the village of Bue, which makes particularly mineral, finely etched Sancerre, and the Monts Damnés in Chavignol, where kimmeridgean marl (clay-limestone) produces broader wines. The silex of Ménétréol gives steelier wine - provided the winemaker is committed to quality.
The total area of Sancerre vineyard more than trebled in the last quarter of the 20th century and by 2005 had reached 6,700 acres (2,700ha), almost two and a half times the extent of the Pouilly-Fumé vignoble.
In the more homogeneous Pouilly, de Ladoucette's Disneyland-original Chateau du Nozet may be the biggest and best-known estate, but Didier Dagueneau has pioneered seriously low yields and experimentation with oak (echoed by Vincent Pinard, Henri BourgeoisAlphonse Mellot, and other leading produers in Sancerre).
Such ambitious producers are understandably interested in proving that their wines are worth ageing, but - in stark contrast to the great white wines of Vouvray, for example - the great majority of Sancerre and Pouilly-Fumé reaches its appetizing, flirtatious peak within a year or two of bottling. However, a current project to favour cuttings descended from pre-1950 plants rather than modem clones may eventually result in longer-lasting wine
Sancerre's other passion is its Pinot Noir, popular in the region though rarely seen outside it Its rare rosé form can be a beauty, but some red versions can be disconcertingly light to those expecting a lesser red burgundy It may represent only about a seventh of total production (and none at all within the Pouilly-Fumé appellation), but some of the more ambitious producers are determined to prove that in good years it can provide just as much pleasure as many a wine at a similar price from the Còte de Beaune.
Translation - Czech Anjou
Vinařským ideálem a cílem Anjou bylo odnepaměti
sladké bílé víno, podpořené podzimním
sluncem a ušlechtilou plísní. Jakmile se
těchto předpokladů nedostávalo, měla zdejší
vína jen máloco nabídnout. V posledním deseti
letí však výrobu bílého vína zachvátil téměř
revoluční elán. Díky ručnímu sklízení namísto
strojového, přísné selekci a zásluhou citlivého
využití dubu nyní rok co rok s velikou ctižádostí
vznikají seriózní suché bílé esence.
Této péči se těší odrůda Chenin blanc, zde
nazývaná Pineau de la Loire. Vzrušující zralosti
a sladkosti, se kterou téměř dokonale harmonizuje
kyselinka, může dosahovat na jihovýchodě
oblasti Coteaux du Layon, zobrazené na mapě.
Réva roste na exponovaných jihojihozápadních
svazích, které jsou vystaveny slunečním paprskům
a vysušujícímu vlivu větrů od Atlantiku,
což má za následek, že se cukry v bobulích kon -
centrují. Zvlášť dobře jsou chráněny polohy
Quarts de Chaume se sotva 50 hektary vinic
a Bonne zeaux s bezmála dvojnásobnou rozlohou
osázené plochy; díky tomu dosáhly, stejně
jako burgundská crus, vlastní apelace.
Když to příroda umožní, vznikají podél
říčky Aubance velká bílá vína. Celé zástupy talentovaných
vinařů vystoupily na světla ramp
v Coteaux de l’Aubance.
Na jednom z mála příkrých jižních svahů severně
od Loiry leží Savennières. Také zde
vládne révová odrůda Chenin blanc, dává však
suchá bílá vína s hustou bohatou substancí
a pevnou strukturou. Souhra koncentrovanosti
a kyselin těchto vín si žádá stárnutí v láhvích
trvající celé roky. V Savennières disponují dva
vinohrady, jimž byl udělen status Grand Cru,
svou vlastní subapelací: La Roche aux Moines
se zhruba 30 hektary a La Coulée de Serrant
s celkem 5 hektary biodynamicky obhospodařované
plochy. Jejich vína odjakživa platila za
ta nejcharakternější z Anjou, i jednodušší apelace
v regionu však prodělala pozitivní změnu.
Anjou Blanc se prezentuje jako pevné charakterní
víno, zatímco tak trochu neduživé Rosé
d’Anjou bylo vytlačeno něžně vonícím polosuchým
růžovým vínem Cabernet d’Anjou.
Také odrůda Cabernet franc si zde vydobyla
místečko na slunci. Připravují se z ní aromatická
červená vína. Ta nejlepší z nich jsou příležitostně
posilňována Cabernetem Sauvignon
a mají vlastní apelaci jménem Anjou-Villages.
Ve velmi dobrých rocích projevují subtilní sílu
velkých červených vín z Touraine – avšak za
poloviční cenu.
Saumur
Vzpruhou vinařského hospodářství regionu
Saumur byl odnepaměti oxid uhličitý. Podobně
jako v Champagni i zde dělají z nouze
ctnost kyseliny. Na šumivé víno Saumur
Mousseux se používá Chenin blanc a až 10 %
Chardonnay z celé pěstitelské oblasti, a pokud
je zdejší materiál příliš kyselý pro tiché víno,
dokonce i révy z některých částí Coteaux du
Layon a Coteaux de l’Aubance v Anjou.
Město Saumur leží 50 km od Angers proti
proudu řeky. Do měkkého travertinu byly vytesány
kilometry vinných sklepů. V povaze odrůdy
Chenin blanc je, že její hrozny většinou
dávají koketnější šumivá vína než odrůdy používané
pro šampaňské. Bez ambicí však nejsou
ani ta nejlepší šumivá vína Saumur – Brut a šumivé
víno vyrobené podle tradičních metod.
Občas s podílem zkvašeným v dubových sudech
a podílem, který se hodí pro dlouhé skladování.
Crémant de Loire sice smí obsahovat
odrůdy z celého povodí Loiry, tekoucí na východ,
jeho výrobní předpisy jsou však přísnější,
díky čemuž se obecně daří ušlechtilejší
než víno Saumur Mousseux.
Tiché víno Saumur se vyskytuje ve všech
třech barevných odstínech. V současnosti bývá
podstatně zralejší než ještě před jedním až
dvěma desetiletími. Nejdůležitějším vínem ze
Saumuru je ale módní Saumur-Champigny
z malé enklávy na levém břehu Loiry. Keře tu
stojí hustě jeden vedle druhého podél bílých
skalisek, zatímco dále směrem do vnitrozemí
jsou tufové horniny v okolí vinařského centra
St-Cyr-en-Bourg s významným druž stevním
podnikem žlutší a písčitější a plodí o něco lehčí
nápoje. V tomto kousku země s převládajícím
tufem se k nejvíce osvěžujícímu výrazu daří
přivézt odrůdu Cabernet franc. Stejně jako na
jiných místech povodí Loiry se červená vína
v důsledku změněných pěstitelských metod a
proměn klimatu stávají stále hlubší a jadrnější.
Chinon a Bourgueil
Nejlepší červená vína z celého povodí Loiry
pocházejí ze St-Nicolas-de-Bourgueilu, Bourgueilu
a Chinonu. Příležitostně s nimi může
soupeřit pouze Saumur-Champigny. Odrůda
Cabernet franc alias Breton dává v západní
části Touraine, vystavené vlivům Atlantiku, jadrná
vína s charakterem malinového ovoce
a drsnou příchutí připomínající čerstvě ořezanou
tužku. V průměrném roce chutnají fialová
vína v prvních měsících po sklizni excelentně,
pijí-li se vychlazená. Špičkové ročníky, jaké
vznikly v letech 1997, 2003 a 2005 však projevují
substanci a strukturu, která jim umožňuje
dozrávat po celá desetiletí. Přesto jsou až absurdně
nedoceněná.
Nejhedvábnější vína oblasti dává Chinon.
Zdejší hrozny jsou plodem nejrůznějších půdních
typů, a proto se stále častěji vinifikují odděleně.
Z písčitých a štěrkovitých vinic pochází
lehčí víno dříve zralé k pití. Především na
jižních svazích Cravant-les-Coteaux a na náhorní
plošině nad Beaumontem se na travertinovém
podkladu rodí vína se strukturou dobrého
Bourgueil. Zde roste réva na příkřejších
svazích a vápenitější půdě a víno může v láhvi
zrát až 10 let. Půdy v St-Nicolas-de- Bourgueil
se podobají půdám v Bourgueil.
Ještě před zhrbauba sto lety se chinonská
vína vyrovnala vínům z Margaux. V intenzitě
i struktuře sice v současnosti zaostávají, pře -
kva pivě se jim však přibližují svým šarmem,
a proto jejich produkce stále roste. Bílá vína se
zde vyrábí jen zřídka.
Oblast Touraine je domovem řady dalších,
většinou jednodušších červených, bílých a růžových
vín, která se prodávají jako Touraine,
navíc ale často nesou ještě jména příslušných
obcí, kupříkladu Amboise, Azay-le-Rideau nebo
Mes land. Touraine Noble Joué je neobvykle
suché charakterní růžové víno anebo vin gris.
Vyrábí se jižně od Tours z Pinotu Meunier,
noir a gris. Připuští se široké odrůdové spektrum,
pro červené víno se však nejčastěji využívá
lehká Gamay a pro pikantní, často cenově
dostupná bílá vína zase odrůda Sauvignon.
Vouvray a Montlouis-sur-Loire
Snad všechno královské a romantické, co v so -
bě Francie nese, se sloučilo do jednoho celku
v této krajině renesančních zámků, starobylých
měst a fascinujících bílých vín z vinic podél
mohutného, avšak mírného toku Loiry.
Nízké pahorky z měkkého tufu lemují řeku
od Noizay ležícího na říčce Cisse až povinařskou
obec Rochecorbon. Po staletí tesali vinaři
do kamene nejednom vinné sklepy, ale také své
jeskynní příbytky. Vína lisovaná z odrůdy Chenin
blanc zde bývají ostřejší než jejich protějšky
z Anjou, v nejlepší formě se však vyšvihnou
na sladké, medově kořenité nápoje.
Nejnápadnějším znakem poměrně lehkých
vín, která vznikají v této oblasti, je však jejich
neobvykle dlouhá životnost. Od portského
vína očekáváme padesátiletý potenciál k archivaci,
u světlého pevného, skutečně ušlechtilého
vína, jakým je Vouvray, se z dlouhou výdrží
setkáváme v nejlepším případě v Německu.
Klíčem k tomu jsou kyseliny.
V oblasti Vouvray se rozlišuje suché (sec),
polosuché (sec-tendre; neoficiální, přesto stále
oblíbenější kategorie), polosladké (demi-sec)
a sladké (moelleux), jakož i šumivé víno. Zatímco
atlantické a kontinentální vlivy jsou
více-méně vyvážené; počasí bývá mimořádně
proměnlivé, což má za následek, že rok od
roku enormně variuje také zdraví a stupeň zralosti
sklizně. Stejně tak radikálně mění svůj
charakter i Vouvray: jestliže jeden rok se vydaří
suché a křehké a potřebuje řadu let v láhvi, aby
změklo (třebaže se tato lhůta od doby, co se
úsporněji užívá oxidu siřičitého, zkrátila),
v jiném roce může přijmout velkolepě bohatý
výraz ušlechtilé plísně a vyžadovat několik fází
sklizně. V méně úspěšných letech se tato odrůda
nezřídka zpracovává na velice dobrá šumivá
vína s jemně medovým profilem a potenciálem
k archivaci, který ji pozvedá nad perlivá
vína ze Saumuru.
Jméno některého z proslavených vinohradů
na hlinitých a štěrkovitých svazích nad tufem,
obyčejně nesou jen plnější ročníky. Huet, nejznámější
výrobce vlastní tři: Le Haut Lieu
přímo nad sklepy, Le Mont s těmi nejkoncentrovanějšími
víny, a Clos du Bourg, který se
koncem 80. let 20. století přeorientoval na
bio dynamické zemědělství a v němž obzvláštní
zalíbení nalezl sklepmistr Noël Pinguet.
V Montlouis-sur-Loire panují zcela obdobné
podmínky jako ve Vouvray, scházejí zde
však chráněné jižné svahy, na které narazíte ve
Vouvray rovnou u řeky. Půda je o něco písčitější,
díky čemuž typický Montlouis bývá malinko
lehčí a méně intenzivní a často se zpracovává
na šumivé víno.
Pouilly a Sancerre
Svěží bílá vína z Pouilly a Sancerre náleží k nej -
lehčím vínům Francie. Nikde na světě neplodí
Sauvignon blanc jemnější a komplexnější nápoje
než na těchto vápenitých a hlinitých svazích,
které odděluje horní tok Loiry. Této
úrovně však dosahují jen zřídkakdy. Jakmile se
stala populární vína Pouilly-Fumé a Sancerre
z druhého břehu, zaplnila regály v obchodech i
vinné lístky.
Pouilly-sur-Loire je název města, víno se jmenuje
Pouilly-Fumé, pokud se připravuje
z odrůdy Sauvignon blanc, které se zde také
říká Blanc Fumé. Odrůda Chasselas dává tak
mírná vína, že je třeba se vážně ptát, proč se
zde vůbec ještě pěstuje. (Poilly-Fumé nemá vůbec
nic společného s Poilly-Fuisé, bílým vínem
z vinařské oblasti Mâcon, která je podrobněji
popsána na straně 71.)
Jen opravdu sebevědomý degustátor může
tvrdit, že je schopen vždy rozeznat Sancerre od
Pouilly-Fumé. Jejich nejlepší zástupci v ničem
nezaostávají, přičemž Sancerre se daří možná
o něco plnější a průhlednější a Pouilly-Fumé
zase trochu parfémovější. Řada vinohradů, kde
se pěstují horzny na Pouilly, leží níže než vinice
zaměřené na Sancerre, které se táhnou v nad -
mořské výšce 200 až 250 metrů okolo města na
kopci. Většina špičkových vinic se však nachází
severně od města. Zdejší půdy obsahují vysoký
podíl pazourku (silex), díky němuž se rodí téměř
ostrá vína s poten ciálem k archivaci
a s nuancemi skutečně připomínajícími roztlučený
pazourek. Ten se vyskytuje také na svazích
s révou na Sancerre na druhém břehu řeky
a na východ od stejnojmenného města, zatímco
na západě apelace Sancerre mají převahu
terres blanches, bílé vápenité půdy s vysokým
podílem hlíny, které dávají spíše robustní nápoje.
Mezi oběma zónami je vápenec často
promíšen s křemenem, díky čemuž bývají vína
odtud přímočařejší a s bohatší finesou.
Víno Sancerre smí vyrábět dohromady 14 ob -
cí a tři malé osady. Za nejlepší vinice byly
uznány štěrkovitá vápenitá Clos du Chêne
Marchand v obci Bué, kde vznikají zvlášť minerální,
jemně cizelovaná vína, a usedlost
Monts Damnés v Chavig nolu, charakteristická
půdami s podílem kimeridžského slínu (vápenitou
hlínou), dává širší nápoje. Pokud sklepmistři
usilují o kvalitu, vznikají na pazourku
v Ménétréolu vína s oce lovějším rázem.
V poslední čtvrtině 20 století se celková pěstitelská
plocha Sancerre ztrojnásobila a v roce
2005 dosáhla již 2700 hektarů – dvaapůlkrát
tolik než v Pouilly-Fumé. V homogennějším
Pouilly je sice největší a nejznámější usedlostí
Château du Nozet v Ladoucette připomínající
spíše svět podle Walta Disneye, tahounem se
však ukázal být Didier Dagueneau, který silně
přiškrtil výnosy a experimentuje se zráním v du -
bových sudech. Jeho příkladu občas následují
Vincent Pinard, Henri Bourgeois, Alphonse
Mellot a další přední výrobci v Sancerre.
Tito ambiciózní vinaři mají sice zájem na
tom, aby dokázali, že se jejich vína hodí pro
delší uskladnění, ty vůbec nejrozšířenější vína
Sancerre a Pouilly-Fumé dosahují v příkrém
protikladu k velikánům z Vouvray své nejlepší
formy jako nápoje povzbuzující chuť k jídlu
a velice lahodná již po jednom až dvou rocích
strávených v láhvi. Přednedávnem ovšem odstartoval
projekt rozšiřování sazenic, jejichž
mateřské keře pocházejí ještě z doby před rokem
1950. Dávají pokud možno vytrvalejší
vína než moderní klony.
Druhou vášní Sancerre je Pinot noir, vyskytující
se jen zřídka mimo tento region. Jako růžové
víno může být sympaticky velkolepé, zato
ve formě červeného se může vydařit nemístně
lehké. Pinot noir má úhrnem na svědomí jen
sedminu celkové produkce (Pouilly-Fumé dokonce
postrádá jakékoli červené), někteří ctižádostiví
výrobci si však vzali do hlavy dokázat,
že toto víno v dobrých letech může uchystat
právě tolik radosti jako nejden nápoj z Côte de
Beaune – a to za podobné ceny.
V rozsáhlém záhybu řeky nalezneme další
takzvané Vignobles du Centre (viz mapu na
str. 119). Quincy a Reuilly, jakož i rychle expandující
Menetou-Salon připravují ovocné
varianty Sauvignonu blanc a bledý Pinot noir
jako cenově dostupnou alternativu k Sancerre.
Pouze bílým vínům zasvěcená Quincy
s převážně písčitými půdami je nejrustikálnější
ze tří apelací. Z exponovaných příkrých vápencovo-
slínovitých svahů, jakož i z štěrkovitých
a písčitých teras na trh proudí stále více výrobků
všech barev z Reuilly. Vlastním šarmem
se vyznačuje díky vysokému podílu vápence
v půdě Menetou-Salon. Nejlepší verze mohou
soupeřit s těmi nejnevá za nějšími vinařskými
produkty ze Sancerre.
More
Less
Translation education
Humboldtuniversität zu Berlin
Experience
Years of experience: 17. Registered at ProZ.com: Apr 2009.
Expertise 
Portfolio